Varšavská ulice voněla vlhkým listím a kouřem z komína. Modrý proud nechal přátele pod markýzou budovy. Jeho zářící znak ukazoval datum: 10. listopadu 1918.
Chlapec v čepici běžel ke dveřím.
„Pane Leone! Piłsudski je zpět! Dnes ráno dorazil do Varšavy!“
Muž v špinavé zástěře vykukoval z malé tiskárny.
„Z Magdeburgu?“
Chlapec energicky přikývl.
„Správně!“
Orumi se chystal za ním běžet, ale Nubo ho jemně zastavil.
„Nejdřív zjistíme, co se děje.“
Tiskař je pozval dovnitř. Vysvětlil, že Józef Piłsudski byl uvězněn německými úřady v Magdeburgu a nyní se vrátil do Varšavy. Po dlouhé válce došlo v Evropě k velkým změnám. Rostla naděje, že se polský stát znovu zrodí.
„Nezávislý stát může rozhodovat o svých věcech sám,“ dodal. „Po celá léta mnoho lidí pracovalo pro takové Polsko.“
„Takže bude zítra všechno připravené?“ zeptal se Orumi.
Pan Leon se podíval na rozházené listy.
„Nemůžeme ani dát tyhle noviny dohromady jedním tahem. Stát vyžaduje mnohem více práce.“
Chlapec se představil jako Stefan. Pomáhal otci v tiskárně a dnes nemohl posedět. Stále přinášel novinky, ale občas opakoval i fámy, které ještě nikdo neověřil.
„Zřejmě už je vše vyřízeno!“ oznámil.
„Co přesně? A kdo ti to řekl?“ zeptal se jeho otec.
Stefan si upravil čepici. To bylo něco, co nevěděl.
Nubo se podíval do jejich cestovního zápisníku. Stále bylo dost prázdných stránek. Rozhodl se napsat pouze zprávy, které mohli potvrdit.
Modrý proud tiše zamumlal. Venku se setmělo a pak se znovu rozednilo. Průchod je zanesl o jeden den vpřed.
Bylo 11. listopadu.
Do tiskárny dorazila zpráva, že Regentská rada předala Piłsudskému velení nad polskými jednotkami, které jí podléhaly. Pan Leon vysvětlil, že rada byla jedním z dosavadních řídících orgánů.
„Je to důležitý krok,“ řekl. „Ale věci se na různých místech dějí jinak. Stále je třeba vytvořit společné úřady, zorganizovat život v zemi a chránit bezpečnost lidí. Boje neskončily všude.“
Stefan přestal kroutit čepicí.
„Můžeme být šťastní, když zbývá ještě tolik práce?“
Fira stála vedle něj.
„Můžeme mít radost z něčeho důležitého, i když nás ještě čeká spousta práce.“
Lidé se zastavovali na ulici, aby si povídali a sdíleli novinky. V některých oknech se objevila bílá a červená. Nubo myslel na Anteka, který se učil číst, i na rodiny, které poslouchaly polské písně. Vzpomněl si na Paderewského koncert.
Stoh prázdných listů se převrátil. Orumi se přikrčil, aby je posbíral. Stefan se je pokusil popadnout všechny najednou, ale Fira mu pomohla udělat menší hromádky.
„Na tolika místech se děly důležité věci,“ poznamenal Nubo. „Nemůžeme to všechno vměstnat do jedné věty.“
„Můžeme to vměstnat do příběhu,“ odpověděl pan Leon. „Musíme to říct dobře.“
Ve své době našli v atlasu poznámku: „11. listopad — Den národní nezávislosti.“ Nubo napsal, že to bylo symbolické datum označující znovuzískání nezávislosti, dosažené mnoha událostmi a úsilím mnoha lidí.
Orumi se podíval na dlouhý záznam.
„Takže se ta zpráva nakonec nedala napsat na jeden malý proužek papíru.“
„Proto jsme nechali tolik prázdných stránek,“ odpověděl Nubo.
Venku zašustilo listopadové listí. Fira počkala, až inkoust zaschne, než zápisník zavřela.
