Orumi si byl jistý, že je modrý průchod vezme na oběd. Z druhé strany se ozvalo velmi zřetelné dunění.
Ukázalo se, že to byl jeho vlastní žaludek. Přátelé dorazili před koncertní síň ve Spojených státech. Psal se rok 1916.
Plakát nesl jméno: Ignacy Jan Paderewski.
„Pianista!“ řekl Nubo šťastně. „Rád bych ho slyšel hrát.“
U vchodu svírala obálku dívka v kabátě příliš velkém pro ni. Pořád se dívala na dveře a pak se znovu podívala dolů.
Fira se přikrčila vedle ní.
„Na koho čekáš?“
„Na paní, která sbírá dopisy pro pomocný výbor. Já jsem Hania. Maminka mě požádala, abych přinesla zprávu od tety z polských zemí. Ale nevím, za kým jít.“
Ze sálu zazněl jediný tón klavíru.
„Já vím!“ zvolal Orumi a zamířil k pódiu.
Zastavil se, až když uviděl pracovníka, který rovnal židle. Za ním stála řada lidí a každý potřeboval něco naléhavého vyřídit.
Orumi se vrátil a vypadal trochu rozpačitě.
„Možná bych se měl nejdřív zeptat.“
U vchodu našli pořadatelku. Přijala obálku a pozvala je dovnitř. Hania si rozepnula kabát a Fira uvolnila šátek, který se tvrdošíjně zachytil o knoflík.
„Proč nosit na koncert dopis s žádostí o pomoc?“ zeptal se Nubo.
„Paderewski využívá své slávy, aby pomáhal lidem v Polsku,“ vysvětlila pořadatelka. „V Evropě je válka. Mnoho rodin potřebuje jídlo, oblečení a péči. Hraje, sbírá pomoc a připomíná světu, že Polsko by mělo znovu získat svou nezávislost.“
Hania přitáhla židli k Fiře.
„Moje teta psala, že jejím dětem už jsou boty malé. Nové se teď těžko shánějí.“
Fira se podívala na obálku na malém stolku. Najednou vzdálená válka už nebyla jen jménem v knize. Myslela na dítě, které chce jít ven, ale nemá vhodné boty.
Paderewski přišel na pódium. Než usedl ke klavíru, promluvil k publiku o Polsku a jeho lidech. Někteří v sále měli rodiny z polských zemí; ostatní tam nikdy nebyli.
Potom položil ruce na klávesy.
Nubo zavřel oči a představoval si dlouhou cestu přes oceán. Fira poslouchala zvuky někdy jemné, jindy mocné. Orumi si ťukal do rytmu na kolenou, pak si všiml Haniina soustředění a nehybně se posadil.
Po koncertě se u stolku, kde se přijímala pomoc, vytvořila fronta. Někdo nechal peníze. Někdo se zeptal, co je nejvíc potřeba. Další osoba nabídla pomoc s přípravou balíků.
„Neumím hrát jako on,“ zašeptala Hania.
„Ale přinesla jsi dopis,“ odpověděla Fira. „Teď někdo ví, co tvoje teta potřebuje.“
Zanedlouho přišel Paderewski, aby promluvil k organizátorům. Nubo sebral odvahu a zeptal se.
„Může koncert pomoci zemi znovu získat nezávislost?“
Pianista chvíli přemýšlel.
„Samotný koncert nestačí. Ale umožňuje mi to oslovit lidi, říct jim o Polsku a požádat je o podporu.“
Orumi hledal něco, co by mohl udělat. Tentokrát se zeptal předem. Pořadatelka mu dala provázek, aby svázal prázdné krabice. Nubo pevně držel krabici, Fira naskládala víčka a Hania zkontrolovala, že pod stolem žádná nezůstala.
Když je Modrý proud zavolal zpět, Orumi se ještě jednou podíval na klavír.
„Myslel jsem, že dnes budeme jen poslouchat hudbu.“
„Já taky,“ přiznal Nubo.
Fira zamávala Hanii. Dívka už nervózně nesvírala obálku. Stála vedle pořadatelky a pomáhala s dalším dopisem.
