„Co se stalo potom, co Polsko znovu získalo svou nezávislost?“ zeptal se Orumi.
Modrý proud odpověděl pruhem světla. Za průchodem na ně čekal sníh. Nubo se téměř okamžitě ponořil do závěje a Fira mu nabídla ruku.
Bylo 26. ledna 1919. Přátelé byli opět ve Varšavě.
Před budovou stála fronta. Žena upravila šátek dívce, která se snažila schovat nos před zimou.
„Mami, opravdu máš dnes hlas?“ zeptala se dívka.
Orumi se zastavil, zvědavý.
„Slyším, že tvoje máma má hlas. Před chvílí mluvila.“
Dívka vybuchla smíchy.
„Jiný druh hlasu! Já jsem Zosia. A tohle je moje máma, paní Žofie.“
Žena vysvětlila, že se konají volby do Sejmu, parlamentu znovuzrozeného Polska. Dospělí občané si vybírali zástupce, kteří budou pracovat na zákonech země.
„Od 28. listopadu loňského roku mají ženy právo volit a kandidovat ve volbách,“ dodala. „Mnoho žen pracovalo dlouhou dobu, aby mohly mluvit do záležitostí země. Nyní mohu také odevzdat svůj hlas.“
Zosia stiskla maminčinu ruku.
„Ještě nemůžu. Máma říká, že jsem příliš mladá.“
„Ale můžeš se ptát,“ odpověděla Fira. „Díky tobě jsme se taky něco naučili.“
Fronta se posunula dopředu. Orumi si všiml kousku papíru u zdi a sehnul se, aby ho zvedl.
„Ztracený hlas!“ oznámil znepokojeně.
Paní Žofie se podívala na jeho nález.
„To je účet za uhlí.“
Orumi prozkoumal obě strany a odnesl to muži poblíž. Naštěstí ho hledal jeho majitel.
Když přišla řada na paní Žofii, přátelé zůstali se Zosiou u vchodu. Nubo sledoval lidi, kteří šli dovnitř. Nebylo tam jeviště ani velký orchestr. Boty vrzaly, někdo setřásal sníh z kabátu, někdo uvolnil místo staršímu člověku.
„To je taky součást nezávislosti?“ zeptal se tiše.
„Myslím, že sledujeme, jak lidé začínají společně utvářet svou zemi,“ odpověděla Fira.
Zosia si přála, aby její škola měla více knih. Nubo se zeptal na její oblíbený příběh. Mluvila tolik, že si málem nevšimla návratu matky.
Paní Žofie nevypadala jinak. Měla na sobě stejný kabát a mírně pokřivený klobouk. Přesto ji Zosia objala, jako by se vrátila z velmi důležitého dobrodružství.
Modrý proud je vzal zpět. Na známé ulici byl listopad v jejich vlastním čase. Na budovách visely vlajky. V nedaleké škole probíhal nácvik slavnosti.
U vchodu do knihovny shromáždilo dítě rozházené knihy. Orumi se podíval na náměstí, kde měly oslavy začít, a pak se přikrčil vedle knih.
Nubo je pomohl uspořádat na vozíku. Fira podržela dveře. Došli na náměstí, než všichni začali zpívat hymnu, a tiše stáli vedle ostatních účastníků.
Později navštívili výstavu starých fotografií. Jedna ukazovala ženu v klobouku vedle dívky v tlustém šátku. Nemohli vědět, zda jsou to Žofie a Zosia. Fira se stejně usmála.
„Teď už vím, co se stalo potom,“ řekl Orumi. „Spousta obyčejných dnů, kdy měli lidé na práci důležité věci.“
Nubo otevřel novou stránku. Pod datum 11. listopadu také napsal adresu knihovny. Slíbili, že se vrátí a pomohou s dalším vozíkem knih.
