Nubo našel v knihovně obrovský atlas. Otevřel ho na stole a Orumi si okamžitě přitáhl židli.
„Hledáme, kam se vydat na další dobrodružství? Možná místo, kde těstoviny rostou na stromech?“
Fira se usmála a podržela zvlněný roh stránky. Nubo otáčel stránky stále pomaleji. Na jedné mapě bylo označeno Polsko. Na další, ukazující pozdější dobu, nemohl najít jeho jméno.
„Země se nemůže jen tak vypařit,“ řekl.
V tu chvíli se mezi stránkami mihl modrý pruh. Modrý proud se prohnal v kruhu a otevřel před přáteli zářící průchod.
O chvíli později stáli před dřevěným domem. Malý nápis promítnutý Proudem ukazoval rok: 1795.
Pootevřenými dveřmi bylo slyšet, jak někdo pomalu slabikuje. U stolu seděl chlapec. Starší žena ukazovala na slova v knize jedno po druhém.
„Promiňte,“ řekl Nubo. „To jsou polské země?“
„Ano,“ odpověděla žena. „Pojďte dál. Jsem Antekova babička.“
Orumi se podíval z okna. Viděl sad, silnici a souseda, který nesl košík.
„Všechno je stále tady! Proč tedy Polsko na mapě chybí?“
Babička odložila knihu.
„Rusko, Prusko a Rakousko si rozdělily naše země. Letos to bylo poslední rozdělení. Polsko ztratilo svůj samostatný stát. Teď tu vládnou cizí úřady.“
U stolu nastalo ticho. Fira se přiblížila k Antekovi.
„A ty pořád čteš v polštině.“
„Učím se,“ odpověděl. „Někdy se mi ta písmena pletou.“
„Mně se zase pletou cesty,“ přiznal Nubo. „To není důvod přestat cestovat.“
Babička jim vyprávěla o rodinách, které předávají svůj jazyk, písně a vzpomínky svým dětem. Lidé stále žili ve svých domovech, pracovali a pamatovali si, kdo jsou. To, že neměli vlastní stát, je nevymazalo ze země.
Antek se vrátil ke čtení. Orumi se chystal napovědět mu obtížné slovo, ale Fira se lehce dotkla jeho ramene. Čekali. Chlapec slovo přečetl sám.
Modrý proud se znovu zachvěl ve dveřích. Tentokrát přátelé vstoupili do slunné ulice v Itálii. Byl červenec 1797.
Polská slova se nesla z nedaleké místnosti. Muž seděl u stolu s listem papíru. Vedle něj stáli polští vojáci sloužící daleko od domova.
„To je Józef Wybicki,“ vysvětlil jeden. „Píše pro nás píseň.“
Fira se podívala na napsané řádky.
„O čem je?“
„O Polsku. A o naději, že se tam budeme moci vrátit,“ odpověděl Wybicki.
Někdo převzal melodii. Brzy se přidaly další hlasy. Nubo pozorně poslouchal. Ještě nerozuměl každému slovu, ale viděl, jak zpěváci narovnali záda a dívali se jeden na druhého s velkou pozorností.
Zpátky v knihovně přátelé vyhledali píseň v knize. Časem se stala polskou státní hymnou, známou jako Mazurek Dąbrowskiego.
Orumi sáhl po tužce.
„Napíšu Polsko na tu mapu!“
Nubo atlas jemně zavřel.
„Ta mapa ukazuje, kdo v té době vládl. Nyní víme, co mapa sama o sobě nemůže zobrazit.“
Fira otevřela jejich cestovní zápisník. Nakreslila domeček, knihu a pár not. Dole Nubo napsal: „Lidé si to pamatovali.“ Orumi přikreslil Anteka, který se skláněl nad těžkým slovem. Tentokrát na pomoc nespěchal.
