PŘÍBĚHY destiNAT
Zvoneček pod sněhem

Fira nesla jmelí, Nubo košík ořechů a Orumi se vracel domů z lesa s prázdnými tlapkami. Ještě chvíli předtím držel šišky, ale myslel si, že na stromech budou vypadat lépe. Nyní na jedné z borovic rostly šišky svázané mašlemi.
Už byli skoro zpátky ve své chatě, když zaslechli zvonek.
Ding. Ding.
Nubo se zastavil.
„Jede někdo na saních?“
Cesta za nimi byla prázdná. Stejně prázdná byla i cesta před nimi.
Ding. Ding.
Tentokrát zvuk jako by vycházel zpod jejich nohou.
Orumi se krčil vedle závěje.
„Možná, že sníh někoho volá.“
Nubo odložil koš. Udělal pár kroků doprava a pak se vrátil. Zvonek zazvonil znovu: dvě krátká zacinkání, pauza a pak další dvě.
„Stále se to opakuje,“ řekl. „I když vítr utichne.“
Fira odhrnula sníh svou paží z okvětních lístků. Pod bílou vrstvou se objevila tmavá kůra.
„Pamatuji si tuto kládu. Ležela na podzim přes rokli. Je uvnitř dutá.“
Sledovala sotva viditelný hřeben ve sněhu. Mezi kořeny smrku našla kulatý otvor. Zevnitř se jasně ozvalo:
DING. DING.
„Ahoj!“ zavolala.
Odpověď zněla slabě, jako by někdo mluvil velmi dlouhou trubkou.
„Tady! Tady dole!“
Nubo poklekl vedle Firy.
„Zvuk se šíří kládou. Proto se zdálo, že zvonek je pod námi.“
Na druhém konci klády, na dně rokle, seděla malá cestovatelka. Její kapuce vypadala jako složený list. Vedle ní stály saně s dřevěnou truhlou. V ruce držela malý mosazný zvoneček.
„Jsem Tala,“ zavolala. „Šla jsem po staré cestě dolů k mostu, ale most je pryč. Sáně mi sklouzly ze svahu. Mohla bych vylézt sama, ale tu truhlu tu nenechám.“
Poklepala na truhlu.
„Dárky?“ zeptala se Fira.
„Moje housle. Budu hrát u sestry doma. Slíbila jsem, že tam budu před večeří.“
Nubo se podíval dolů. Už sahal do tašky pro lano, když ho Fira chytila za paži.
„Tudy ne. Pod sněhem jsou volné kameny. Dále jsou lísky. Jejich kořeny drží břeh pohromadě.“
Obešla závěj a ukázala na úzký, mírný svah.
Orumi se podíval na Talu, pak na její saně. Představil si široké schodiště, takové, které usnadňovalo přenášení velkých věcí do kopce. Na svahu, který si Fira vybrala, se objevily schody s hrubými dřevěnými nášlapy.
„Tady. Takhle,“ řekl potěšeně. „Budou užitečné i na zpáteční cestě.“
Fira šla dolů jako první. Pomohla Tale vstát a smetla jí sníh z kapuce. Nubo přivázal truhlu k saním a pak provaz přetáhl přes silnou, nízkou větev lísky. To mu umožnilo stabilně táhnout, zatímco Fira směrovala saně. Orumi šel vedle Taly a nesl zvonek.
Zpátky nahoře cestovatelka otevřela truhlu. Její housle ležely bezpečně uvnitř měkkého pouzdra.
„Zvládneme to?“ zeptala se.
Nubo se podíval na oblohu.
„Ukaž nám cestu. Ořechy k večeři už máme.“
Dorazili do domu Taliny sestry právě ve chvíli, kdy se v oknech zapalovaly svíčky. Dveře se otevřely dřív, než stačili zaklepat. Brzy je obklopily pozdravy, vůně houbové polévky a škrábání přesouvaných židlí.
Firu všichni tolik objímali, až se jí snítka jmelí celá pokřivila.
„Ale co vaše večeře?“ zeptala se Tala, když se přátelé začali připravovat k odchodu.
Nubo se podíval na další židle přinášené ke stolu.
„Myslím, že právě změnila adresu.“
Tala vytáhla housle. Orumi se posadil se zvonkem. Tak trpělivě čekal na správný okamžik, že se k němu Fira naklonila.
„Teď?“
Přikývl a jemně pohnul rukou.
Ding.
Tentokrát se zvuk pod sněhem neztratil. Zazněl mezi tóny houslí a cinkotem lžic, těsně nad košíkem ořechů.