PŘÍBĚHY destiNAT
Ještě jeden tanec

Fira držela konce červené stuhy, zatímco se Orumi snažil uvázat mašli na větev vánočního stromku.
První smyčka vyšla malá. Druhá byla tak velká, že skrývala dřevěnou hvězdu.
„Zkusíme to znovu?“ zeptala se Fira.
Orumi si prohlížel svůj výtvor.
„Teď bych rád viděl, jak to dopadne.“
Jemně zatáhl za jeden konec stuhy. Mašle se usadila na větvi, nerovná a trochu křivá, ale docela půvabná. Jejich ruce se setkaly vedle uzlu. Fira teď mohla stuhu pustit. Neudělala to, ne hned.
Orumi tam na okamžik také držel tlapu.
Chata voněla po pomerančích. Sněhové vločky tály na okně. Z vedlejší místnosti se ozvala jemná melodie hrací skříňky, kterou Nubo před večeří opravil.
Fira se podívala na Orumiho. V teplé záři stromu vypadaly červené víry v jeho srsti jako úzké stuhy.
„Líbí se mi to,“ řekla.
„Větší smyčka?“
„To taky.“
Orumi se podíval na mašli. Představil si dva stříbrné ptáky, kteří by na ní mohli sedět. Představil si je tak jasně, že o chvíli později zamávali křídly na větvi. Jeden narovnal druhý konec stuhy; druhý strčil hlavu pod křídlo.
Fira se tiše zasmála.
„Nech je tak. Nic jiného nepotřebujeme.“
Orumi se podíval na prostor vedle stromu.
„Možná ještě jeden…“
Fira jemně vzala jeho tlapu špičkou své okvětní paže.
„Budeš se mnou tančit?“
Nepředstavoval si větší místnost nebo celý orchestr. Jednoduše posunul židli stranou, aby do ní nenarazili při prvním otočení.
„Pojďme to zkusit.“
Jejich první kroky úplně nezapadaly do melodie. Fira se posunula doprava a Orumi také. Málem do sebe vrazili nosem. Pak se oba snažili udělat si místo.
„Možná bychom mohli být trochu méně zdvořilí,“ řekla Fira.
Orumi se usmál a pohyboval se pomaleji.
Podruhé to bylo jednodušší. Kolébali se vedle vánočního stromku, kolem židle a dlouhého okraje ubrusu. Když se jeden z okvětních lístků Firy zachytil o jeho vestu, zastavili se společně, opatrně lístek uvolnili a vrátili se ke svému tanci.
Každý den objímala své přátele. Ale teď chtěla zůstat především v jeho blízkosti, i když hudba na chvíli utichla.
„Jsem s tebou ráda,“ řekla.
Orumi se podíval na jejich spojené ruce.
„Já taky. Mohl bych tu zůstat o něco déle.“
Nespěchal za svým dalším nápadem. Fira z toho měla radost.
Nade dveřmi visela snítka jmelí, které ráno přinesla z lesa. Při dalším otočení se pod ním zastavili. Orumi vzhlédl.
„Je dobře, že jsme sem nepověsili zvonek.“
„Proč?“
„Už bych do něj třikrát narazil hlavou.“
Fira položila tvář na jeho rameno. Na malou chvíli se houpali téměř na místě.
„Myslím, že jsem se do tebe zamilovala,“ řekla tiše.
Orumi se trochu přisunul.
„Taky jsem se do tebe zamiloval.“
Stříbrní ptáčci na vánočním stromečku složili křídla. Jeden z nich si zastrčil zobák do peří, jako by se rozhodl, že jeho práce na večer je hotová.
Hodiny začaly odbíjet půlnoc. Fira počítala údery hodin, aniž by se vzdálila od Orumiho. Když dozněl poslední, ztichla i hrací skříňka.
„Ještě jeden tanec?“ zeptala se.
Orumi našel malý klíček a natáhl jím hrací skříňku. Pak se k ní vrátil stejnou cestou a opatrně se vyhýbal židli.
Fira mu nabídla svou okvětní ruku.
Při jejich prvním otočení se mašle na vánočním stromečku jemně zakymácela. Tentokrát obě smyčky vypadaly přesně tak, jak měly.