
40 STRAN · PDF
Orumi a myšlenky, které ožívají
S Orumim ožívají i obyčejné nápady. Objevte orchestr z hrnečků, strom plný ponožek a mráček, který zalévá zahradu.
Přítel s hlavou plnou nápadů
Orumi má modrou a červenou srst, úsměv na břiše a hlavu plnou myšlenek, které mohou ožít. Stačí, aby pomyslel na oceán, a rázem se setká s velrybou. Dokáže vykouzlit skoro cokoli, přesto raději sám objevuje, zkouší nové věci a poznává ostatní. Nic neplánuje, často mění názor a je moc rád sám sebou. V jeho omalovánkových dobrodružstvích vás může obyčejný nápad zavést opravdu daleko. Barvy té cesty vyberete vy.

PŘIDEJTE BARVU DO PŘÍBĚHU

40 STRAN · PDF
S Orumim ožívají i obyčejné nápady. Objevte orchestr z hrnečků, strom plný ponožek a mráček, který zalévá zahradu.

40 STRAN · PDF
Na Orumiho Slavnosti fantazie se papírová girlanda změní v hada, polštáře závodí ve vzduchu a z obyčejného vozíku je dýňový kočár.
V těchto omalovánkách potkáte několik postav. Je mezi nimi i Orumi.

40 STRAN · PDF
NovinkaNubo a Orumi vyrážejí po zimní stezce hledat šest indicií. Na 40 stránkách k vybarvení na vás čekají stopy ve sněhu, zimní hry, zajímavosti z přírody a malé překvapení na konci cesty.

40 STRAN · PDF
Fira, Nubo a Orumi společně stavějí dům. Střecha se vznese, polštáře plují vzduchem a dovnitř si najde cestu větev. V takovém domě je místo pro nápady všech.

40 STRAN · PDF
Nastupte s Firou a Orumim do lisabonské tramvaje, navštivte dílnu s kachličkami azulejos a prohlédněte si paláce v Sintře. Cesta pokračuje podél kanálů v Aveiru a útesů Algarve až na Azory.

40 STRAN · PDF
Orumi a Fira si naplánovali klidné prázdniny. Jenže hrady z písku vyrostly nakřivo a z mušle se stal telefon. Vybarvěte jejich dobrodružství s obrácenou mapou i stínové divadlo pod hvězdami.
Z PŘÍBĚHŮ destiNAT
Už jste potkali mé přátele? Výborně. Teď se seznamte se mnou. Jmenuji se Orumi. Nejsem člověk. Ani mimozemšťan. A pokud pro mě hledáte správné slovo, můžete slovník na chvíli odložit. Lidé už to zkoušeli. Nejblíž se prý dostali ke slovu „podivín“. Mně to docela vyhovuje.
Podle plánu dělám jen máloco. Vlastně nic. Prý se má člověk nejdřív rozhodnout, co bude dělat, všechno si připravit a teprve pak začít. Než bych dokončil všechny přípravy, nejspíš bych už chtěl dělat něco jiného. Rozhoduji se těsně předtím, než se do něčeho pustím. A někdy cestou změním názor.
Moc toho nenamluvím. Zato hodně přemýšlím. O dobrých věcech, které bych mohl udělat. O velrybách, kterým bych rád dopřál klidný oceán. O klokanech quokka v Austrálii, kteří vypadají, jako by právě slyšeli skvělý vtip. A někdy na nějaké místo myslím tak usilovně, že se tam o chvíli později ocitnu.
Také rád tvořím vlastníma tlapkami. Jedno odpoledne jsem seděl v lese s pastelkou a začal vybarvovat květinu. Mohl jsem ji mít hned před sebou, ale chtěl jsem vidět, jak bude vypadat s jedním červeným a druhým modrým okvětním lístkem. Když jsem zvedl oči, vyrůstala ze stránky. Zřejmě jsem na ni myslel trochu moc usilovně.
Mám modrou a červenou srst, kudrlinku na hlavě a úsměv na břiše. Ano, na břiše. Ten na obličeji je také můj. Jeden zřejmě nestačil. Nepamatuji si, že bych si objednal druhý, ale když už tu je, může zůstat.
Třeba právě teď mám chuť na těstoviny s bazalkou. Pomyslím na ně, cvaknu prsty u nohou a přede mnou stojí miska. To cvaknutí není nutné. Jen mě baví. Bazalka krásně voní, těstoviny jsou teplé a já můžu přemýšlet o něčem opravdu důležitém: nechce se někdo najíst se mnou?
Lidé o mně říkají, že jsem čaroděj. Jenže nemám knihu kouzel ani kotel. Nemusím si pamatovat, jestli do lektvaru patří tři lístky, nebo čtyři. Pomyslím na něco a je to tady. Kdybych potřeboval hůlku, nejdřív bych si musel vzpomenout, že na ni mám pomyslet. Pak bych ji nejspíš použil jako podpěru pro bazalku.
Jednou se mě někdo zeptal, proč nemyslím na obrovský poklad, palác a všechno, co bych mohl do konce života potřebovat. Mohl bych. Jenže ani nevím, na co budu mít chuť po obědě. Co bych dělal s palácem, kdybych večer raději ležel na obláčku? A proč bych chtěl celé dobrodružství předem hotové, když mě baví objevovat, co se cestou stane?
Já vím, já vím. Tohle říká někdo, kdo si právě vykouzlil oběd. Nejsem vždycky důsledný. Ale těstoviny sním, než vystydnou.
Nedávno mě zajímalo, jak zní velrybí píseň. Najednou všechno kolem zmodralo, vysoko nad hlavou se mi vlnilo sluneční světlo a kolem proplouvalo obrovské oko. Voda byla trochu studená. Než jsem se rozhodl, jestli mi to vadí, vzpomněl jsem si na Austrálii. Za chvíli už jsem seděl na teplém písku vedle quokky. Ze srsti mi kapala voda. Zdálo se, že má ze setkání velkou radost.
Ne každá myšlenka hned něco změní. Jinak by se těstoviny objevily pokaždé, když o nich mluvím. Některé představy jsou ale tak jasné, že je svět jako by slyšel. Někdy jsem zvědavý, co uslyší příště.
Proměňování je něco jiného. Můžu myslet na květinu, zkoumat její okvětní lístky a představovat si, jaké to je houpat se ve větru. Pořád budu Orumi. Sám se květinou stanu teprve tehdy, když se v duchu rozhodnu, že se opravdu chci proměnit.
Je to příjemné, i když to znamená stát na jednom místě. Jednou na mně přistála včela a já se rozhodl, že s proměnou zpátky ještě chvíli počkám. Zřejmě měla něco na práci. Pak jsem zase měl tlapky a vydal se hledat přátele. Rád zjišťuji, jaké to je být někým nebo něčím jiným. A moc rád jsem také sám sebou.
Neumím se zlobit. Ani starosti mě jen tak nepřepadnou. Když něco dopadne jinak, než jsem chtěl, většinou dostanu další nápad. Nečekám ale, že všichni budou jako já. Když je někdo smutný, můžu si k němu sednout. Není třeba hned vymýšlet, co říct. Ani ho prosit, aby se usmál, jen proto, že já mám úsměv dokonce i na břiše.
Nubo a Fira vědí, že můžu náhle zmizet. Učím se jim předem říkat, kam jdu. Zvlášť když jsme zrovna uprostřed společného oběda. V mžiku se můžu ocitnout daleko, ale když jdeme spolu, rád se přizpůsobím jejich tempu. Byla by škoda přijít o něco, co mi chtěli ukázat.
A můj styl? To je jiná věc. Pár záplat, pár kudrlinek, malá mušle a barvy, kterým je vedle sebe dobře. Nikdo neví, jak tomu říkat. Prý by se nad tím musela chvíli zamyslet i umělá inteligence. Já tomu říkám prostě „žádný styl“. Mně to vyhovuje. Nic k němu nemusí ladit.
Neptejte se přesně, odkud jsem přišel. Kdykoli si na to zkouším vzpomenout, pomyslím na místo, které bych rád navštívil. Odpověď mě také zajímá. Třeba ji jednou najdeme společně.
Prozatím se zabydluji v omalovánkách. Můžete v nich objevovat moje dobrodružství a přidat něco vlastního. Vidíte mou srst? Dnes je modrá a červená. Na vaší stránce ale může vypadat, jak budete chtít. Zajímalo by mě, jak vypadají třeba zelené těstoviny nebo fialový mrak. I když u těch těstovin bych se možná zeptal, kolik jste do nich přidali bazalky.
To je o mně prozatím dost. Můžete otevřít svou omalovánku. Já zatím vymyslím, kde začneme. Aha, už vím…


Zvuky destiNAT
Hudba na stránce